Netvořice na počátku 20. století

Hospodářský rozvoj Netvořic na počátku dvacátého století těžko dával jejich obyvatelům tušit, jaké tragédie je v něm čekají. Do jejich života ještě přežívaly zvyky, tradice i pracovní postupy z dob minulých. Podle přírody se vyjíždělo na pole sít a sklízet, orat a sušit seno. Velkou roli přitom hrály zkušenosti získané prací, děděné z pokolení na pokolení, ale i zvyky a pranostiky.
Na přelomu staletí mely Netvořice asi 100 stavení s necelými devíti stovkami obyvatel. Hospodářský rozvoj ze století devatenáctého pokračoval dále. Základem hospodářství byl poplužní dvůr kapituly sv. Víta, Heřmanova továrna a Živnostenské společenství, které mělo v roce 1904 již 73 členů:14 hostinských, 11 obuvníků, 9 krejčích, 7 obchodníků se zbožím osadnickým, 5 řezníků, 5 truhlářů, 4 různí obchodníci, 2 pekaři, 2 mydláři, 2 sedláři, 2 zedničtí mistři, 1 kovář, 1 cihlář, 1 kožešník, 1 obchodník s vepři a 1 kameník. Vedle nich pak duchovní, učitelé, hajní, rolníci a v neposlední řadě mnoho charakteristických postav a postaviček, které postupně mizely v propadlišti času, jak se život modernizoval. Kolomaz při váželi kolomazníci, vápno vápeníci, ocet octář, krajem putovali dráteníci, opraváři puklých hliněných hrnců i děravých plechových, střešních okapů a podobných defektů. Vítaný byl i brusič ke zdokonalení různého kuchyňského nádobí. Ozývala se i hudba flašinetářů a harmonikářů. Vyučení mládenci se naopak pouštěli do světa na zkušenou, na vandr, jak se tehdy říkávalo. Po svém návratu si své zážitky a zkušenosti nenechávali pro sebe a byli tak zdrojem poznání vzdáleného světa pro ty, kteří se příliš daleko nedostali. Už návštěva Prahy byla tehdy zážitkem na celý život. Ale spojení se světem se přece jenom zlepšovalo. Od roku 1901 byly s ním Netvořice spojeny již i telegraficky.
Od Prahy se přicházelo do Netvořic ze severu mezi kostelem a hřbitovem po tzv. jílovské cestě, vedoucí přes vrch Šiberný. Do Netvořic se tudy vcházelo okolo školy, kde sídlil pan řidicí Gustav Stark a fary, kde v té době přebýval pan farář František Šlégr. Než se přišlo na náměstí, procházelo se kolem pošty, jejíž druhé sídlo bylo v domě zvaném “U Primasů” v místech dnešního nákupního střediska. Poštovní úřad tehdy vedla paní poštovní expedientka Hacker-Hromádková. Samo náměstí nemělo ještě dnešní parkovou úpravu, ale železný kříž v kamenném podstavci zde již stál od roku 1860. Z dolního konce náměstí vedla dále na jih dnes tzv. stará neveklovská cesta, vybudovaná v letech 1851 až 1852.
Na východ od náměstí se rozkládala tzv. Malá Strana. Bylo zde centrum poplužního dvora. Sokolovna, muzeum ani Sbor Spasitele ještě nestály. Z Malé Strany vedla vzhůru přes Háj cesta k Šoběšovicům. Východní část Netvořic zde uzavírala Heřmanova koželužna, ovšem ještě před přestavbou z dvacátých let. V místech dnešního čs. Kostela bývala panská vinopalna a flusárna na výrobu potaše. Dva rybníčky proti sobě ležící nesly názvy Židovna (podle Heřmanovic zahrady) a Nouzák (podle nájemce panského statku). Kousek pod ním byla studánka se zvláštním jménem “Na jekadlech”. Po zboření panské vinopalny bylo jeí místo vyhrazeno lidu kočujícímu.
Směrem k Benešovu Netvořice končily v místech dnešního “Potainu”, kde byla v roce 1917 zasazena lípa na počest spisovatele Aloise Jiráska. Je již dávno poražena, ale její družka při cestě na Šiberném stojí dodnes. V těchto místech stávala také panská kovárna. Na západ směrem k Újezdu se za několika domky za školou rozkládala panská církevní pole.
Někdy na koci 19. Století si Rudolf Strimpl po návratu z Ameriky (odtud přezdívka Amerikánec) pronajal dvůr v Chlístově u Teletína a tam začal s pěstováním jahod v našem kraji. Zanedlouho si získaly Strimplovy jahody takový ohlas, že u něho býval častým hostem i konopišťský arcivévoda a následník rakouského trůnu František Ferdinand d´Este. Přijížděl autem do Netvořic, kde automobil zanechal na farském dvoře, tehdy daleko větším, než ho známe dnes, a kočárem jel přes Maskovice na Chlístov. Pěstování jahod se později rozšířilo i do Netvořic, kde zvláště v době první republiky dosáhlo velkého rozkvětu.
Tehdy již obce Maskovice, Tuchyně se Lhotou a Všetice tvořily spolu s Netvořicemi místní obec. Dunávice patřily k Chlebům a Všetice k Dalešicům. Netvořice patřily do benešovského hejtmanství a okresu neveklovského. V rámci Království českého pak do mnohonárodnostního státu Rakousko-Uhersko.
První katastrofa potkala Netvořice, ale nejen je, v letech 1914 až 1918 v době první světové války. I z Netvořic museli muži odejít s rakouskou armádou do války. Vojenské povinnosti podléhali všichni schopní muži od 18 let. Odchod do války se projevil nedostatkem pracovníků, které ženy nemohly plně nahradit. Proto byli postupem doby nasazováni na práci ruští váleční zajatci (viz. Vzpomínky Fr. Hrubína “U stolu”). Nikdo nešel bojovat za rRakousko nadšeně. Podle toho se také naši lidé chovali. Při nejblizší vhodné příležitosti se vzdávali do zajetí a bylo i mnoho těch, kteří přeběhli frontu a bojovali po boku ruské, francouzské a italské armády v čs.legiích. Nechyběli mezi nimi ani občané z Netvořic. Pět z nich sloužilo v ruských legiích, po čtyřech ve francouzských a italských. Z války se nikdy nevrátilo 29 můžů z Netvořic a okolí. Mnoho jiných se vrátilo s trvalou památkou po utrpěném zranění. Jejich “Spolek invalidů” na památku padlých postavil v roce 1921 na náměstí pomníček a vysadil k němu po stranách lípy. V roce 1924 ho vzala pod svou ochranu netvořická obec. Pomníček stojí na náměstí dodnes, jen za německé okupace ve druhé světové válce z něho musela zmizet zmínka o Československu. Válkou byli postiženi nejen ti, kteří byli na forntě, ale i lidé žijící v zázemí. Čím déle válka trvala, tím větší nedostatek pociťovali i Netvořice.
Zhroucení a porážku Rakouska-Uherska a vyhlášení samostatné republiky 28.října 1918 uvítaly i Netvořice a jejich občané oslavili tuto událost slavnostním průvodem s hudbou po obci a vatrou na Šiberném. V samostatném státě začala i nová kapitola života Netvořic, slibující jejich další zdárný rozvoj.
V roce 1919 vznikl “Muzejní spolek pro zachování památek Netvořic a okolí” , který postupně za pomoci pražského “Spolku rodáků z Netvořic a okolí” začal shromažďovat památky a dokumenty a v roce 1931 pro ně postavil novou budovu, kde našly důstojné místo pro své uložení. To již v sousedství muzea stála sokolovna, slavnostně otevřená 3.srpna 1923. Jednota Sokol byla v Netvořicích založena 8.prosince 1907. Zpočátku Sokolové cvičili na radnici nebo na louce za Platilovými. Sokol organizoval nejen činnost sportovní, ale i kulturní. Pořádal divadelní představení, taneční zábavy, přednášky a pěvecké produkce. V roce 1929 získal Sokol licenci na provozování sátlého kina a od roku 1930 se v sokolovně pořádala pravidelná filmová představení. V roce 1930 byla v Netvořicích založena další tělovýchovná organizace “Dělnická tělovýchovná jednota (DTJ)”. Její členové cvičili na radnici.
Změnu tváře Malé Strany dovršila výstavba nového kostela Čs.církve husitské-Sboru spasitele. Církev vznikla jako výsledek reformního náboženského hnutí v roce 1920 a téhož roku se konaly již 11.července její bohoslužby i v Netvořicích. Stalo se tak na náměstí u kříže z roku 1860. Církev vyvíjela svou činnost nejprve v učebně školy, později v sokolovně. Nový kostel byl slavnostně otevřen 28.září 1937. Největší zásluhu na vzniku kostela měl farář čs.církve Stanislav Staněk. Byl ve velmi přátelském vztahu s tehdejším netvořickým katolickým farářem Petram Sirotkem.
Po ničivém požáru v roce 1921 byla zcela přebudována Heřmanova továrna na zpracování kůží. Na místě dřevěných louhů a barvících bazénů blyy postaveny nové železobetonové, přestavěny sušárny a pořízeny nové stroje. Ve třicátých letech měla asi šedesát zaměstnanců a odváděla prvotřídní výrobky. Jen vzdálenost od železniční stanice v Týnci komplikovala dovoz surovin a odvoz výrobků.
Roku 1932 byl poštovní úřad přemístěn do č.p. 53, kde se dnes nachází prodejna textilu a sklenářství naproti sokolovně. Již v roce 1923 zřídila pošta první autobusové spojení Netvořic na trase Neveklov-Netvořice-Týnec nad Sázavou. Později byla rozšířena o Jablonnou a Benešov.
Netvořice se zdárně rozrůstaly. V roce 1930 při sčítání obyvatel se počet obytných domů ůrozrostl na 149 a obyvatel bylo 771, z toho 386 žen. Převažovala národnost česká (767), slovenské byli čtyři obyvatelé.
Každé úterý byly konány na náměsít týdenní trhy, šestkrát do roka byly trhy výroční. Na podzim sem dopravovali pěstitelé husí – husaři – husy až od Sedlčan, aby je prodávali obchodníkům sdrůbeží. Proslavené byly netvořické poutě, na které se lidé scházeli ze široka daleka. V zimním plesovém období stíhal jeden bál druhý. Stejně proslavené byly i silvestrovské zábavy. V roce 1933 vyhrávalo v Netvořicích již 22 rozhlasových přijímačů.

‹‹‹zpět